Nakonec se většina páníčků naučí poslouchat svého psa.

Jak nám Bruno utekl

17. dubna 2011 v 19:27 | malá panička a Bruno |  deníček
Včera jsme byli na procházce v lese. I když bylo celkem teplo, na zemi stále tu a tam ležely kopečky sněhu. Jinak se ale příroda probouzela k životu a my páníčci to všechno sledovali a kochali se. Pohoda skončila ve chvíli, kdy si panička všimla, že máme o jednoho člena smečky míň. Bruno zmizel.
Všichni si vybavovali, že ještě před pár minutami u nás pobíhal. Teď byl ale pryč. Začali jsme volat. Bruno nikde. Zbylá část smečky se tedy rozdělila a začala prohledávat les za stálého volání.
Trvalo to dlouho. Až po několika minutách jsem ho konečně spatřili přibíhat. Nikdo kromě něj neví, co tam vlastně našel. Já si myslím, že to byla hárající liška, pokud lišky hárají. Konec dobrý, všechno dobré, ale pořádně nás vyděsil.
__________________________________________________________________________________________________________________
Páníčci se rozhodli, že se půjdeme podívat do přírody. Já byl hned pro. V přírodě bývá spousta zajímavých pachů a můžu si označit věci, které ještě nikdo přede mnou neoznačil.
Tentokrát se šlo do lesa.. Nahoře na kopci byl sníh, který mne zábl do paciček. Navíc jsem byl dost urousaný. Jinak jsem si ale výlet pořádně užil. Očichával jsem staré stopy a vedl smečku.
Když jsme šli zpátky, chytil jsem konečně pořádnou stopu. Vyrazil jsem po ní jako divý. Nejsem si moc jistý, čí to byla stopa, ale to nevadí. Uběhl jsem obrovskou vzdálenost a našel díru v zemi. Co v ní může být? Vzduchem se ke mně doneslo volání. Mám se vrátit hned teď, nebo ulovit to báječné zvíře a přinést ho páníčkům ukázat? Po několika pokusech jsem uznal, že zvíře asi neulovím, a vrátil se. Páníčci mi řekli, že jim nemůžu takhle utíkat a kdesi cosi. Příště je teda budu poslouchat, ale stejně jsem si to pořádně užil!
 

Žába

7. dubna 2011 v 16:45 | pes Bruno |  deníček
Nedávno jsem byl s páníčky na výletě. Bylo krásně, sluníčko svítilo a prohřívalo mi kožíšek, jemný vánek mi čechral vousy. Šli jsem kolem nějakého rybníka. Já ty vodní nádrže nemám moc rád, ale když jsou v dostatečné vzdálenosti, dají se celkem dobře ignorovat. Jenže všude ve vodě, na cestě i v trávě byli malí zelení a hnědí živočichové. Prý žáby. Chtěl jsem si jednu z nich očichat. Nechala se, ale když jsem poodešel pár kroků, začalo to za mnou skákat. Utekl jsem o pár metrů dozadu. Žába mi byla pořád v patách. Ať jsem chodil, kam jsem chodil, všude mne to pronásledovalo. Nakonec už jsem to nevydržel a pořádně ji seštěkal. Potom jsem jí utekl. Žab tam bylo ještě plno, ale žádná už mě nehonila, a tak jsem si oddechl. Příště je budu ignorovat stejně jako rybník.

Návštěva příbuzenstva

6. března 2011 v 16:29 | Bruno |  Moje smečka
Nedávno se páníčci rozhodli navštívit mou maminku a taky mladší sestřičku, se kterou jsem se ještě nesetkal.
Hned po příjezdu jsem se tradičně olízal jazyk na jazyk s maminkou Sárou. Poté jsem objevil přítomnost další fenečky - mé sestry Roxy. Byla na mě velice zvědavá a dokonce se mi hodně podobala - jen byla o trošku menší. Pořád se mne snažila očichávat, což nebylo až tak lehké, protože jsem běhal sem a tam. Potom se osmělila a začala mi skákat na záda a dávat packy na krk. Trošičku jsem na ni zavrčel, aby si zase tolik nedovolovala, ale stejně se u mě pořád držela. Asi po půl hodině jsme se unavili a každý si šel za jiným páníčkem, aby ho hladil.
Každopádně jsem si to na návštěvě velice užil a po návratu domů jsem se pořádně prospal. Byl to přece jenom namáhavý den.
 


Tabletky

20. února 2011 v 10:01 | Bruno |  deníček

Nedávno páníčci zjistili, že navzdory baštění dentálních tyčinek a podobných věcí mám zanešené zuby. Objednali mě proto na čištění.
Bohužel se ukázalo, že mám jeden zub zkažený. Pan doktor mi ho musel vytrhnout, což se mi vůbec nelíbilo. Navíc dal páníčkům nějaké tabletky, které musím žrát.
Potíž je v tom, že mi vůbec nechutnají. Nejsem tak blbý, abych nepoznal rozmačkanou pilulku v paštičce nebo sýru. Nakonec se muselo přistoupit k radikálnímu řešení - panička mi tabletku prostě strčí do tlamy tak hluboko, abych musel polknout. Potom mi dá něco na zlepšení chuti, takže jsem seznal, že ty pilulky nejsou až tak nechutné. Stejně bych dal ale přednost něčemu lepšímu - třeba šunčičce. Kdyby mi pan doktor naordinoval šunku, to bych se vůbec nebránil.Bruno

Sůl na chodnících

22. prosince 2010 v 12:41 | Bruno s bolavými pacičkami |  deníček
Přišla zima. Na chodnících byl zpočátku led a potom břečka. Čím to je, když se vůbec neoteplilo? Samozřejmě, solí. Lidé si toho někdy ani nevšimnou. Někteří vidí vrstvu soli na svých botách a musí si je čistit. Jen velmi málo lidí kromě pejskařů ví, co to znamená pro nás. My psi v té soli musíme chodit. Rozpraskává polštářky a pořádně štípe. Někdy mám pacičky celé zarudlé a lížu si je. Páníčci mi je mastí takovou mastičkou, co zajímavě voní. Proto ji musím pořádně prozkoumat jazykem a z paciček si ji vždycky slížu. A nožičky bolí dál.

Bílé mokro

27. listopadu 2010 v 12:53 | Bruno |  deníček
Dnes ráno byla malá panička ve skvělé náladě. Prý proto, že sněží. Já teda na sněhu nic tak úžasného nevidím. Chytá se mi do pacek a jsem celý urousaný. Panička mne ale dnes vzala ven rychleji než jindy, takže to má i malou výhodu. A ve sněhu byly stopy spousty psů, tak jsem je musel prozkoumat. Doma se páníčci divili, že jsem mokrý a špinavý a rovnou mě okoupali. Nijak mě to nepotěšilo. Co je ale největší zrada - vzali kůži ze slaniny a pověsili ji za okno! Nechápu, proč mi dávají jídlo tak vysoko, že na ně nedosáhnu. Snažil jsem se jim to naznačit tak, že jsem seděl před oknem a toužebně se na ně díval. Malá panička se mi snažila namluvit, že je to pro sýkorky. Když neuspěla, vytáhla z krabice mou oblíbenou tyčinku. Rázem jsem na studenou kůži venku zapomněl a věnoval se tyčince. Právě jsem se natáhl na koberec, s tyčinkou bezpečně ukrytou v bříšku. I pes musí relaxovat.
na sedačce

Jak jsem byl nemocný

21. listopadu 2010 v 11:17 | Bruno |  Já Bruno
Jednoho dne jsem zvracel. To by nebylo až tak vyjímečné, občas se mi to stává, ale já toho rána zvracel šestkrát. To páníčkům připadalo velice podivné. Ještě zvláštnější bylo, že jsem si lehl na křeslo a neměl o nic zájem. Jíst jsem nechtěl, pít taky ne. Ani na procházku jsem se nehrnul a venku nechodil. Tak to šlo celý den. Páníčci mi vnucovali vodu a granulky. Pořád mě vynášeli ven, abych chodil a vyčural se. Já si vždycky ale jen lehnul do trávy. Nemohli se mnou jít ke zvěrolékaři, protože byl víkend. Asi za dva nebo za tři dny jsem se zmátořil. Páníčci mysleli, že jsem se přežral křupek, které mi dali, a podráždil jsem si žlučník. Nebylo to tak.

Můj úlovek

17. října 2010 v 17:31 | lovec krys Bruno |  deníček
Vždycky jsem snil o opravdovém úlovku. Ve svých snech lovím zajíce, srnky, tlusté potkany - vše, co můžu. My jorkšíři jsme byli vyšlechtěni pro boj s krysami. Na polích skáču od jedné myší díry ke druhé. Přál jsem si nějakou chytit. A dnes se mé sny vyplnily!

Když jsem byl štěňátko

8. října 2010 v 15:45 | Bruneček |  Já Bruno
Jako štěně jsem byl velmi zvědavý. Musel jsem všechno vědět, do všeho vlézt, všechno sežrat, nechat se pomazlit a seznámit se s obrovským počtem psů. Nikoho a ničeho jsem se nebál, ani těch obrovitých psů, co jsou aspoň desetkrát větší než já. Taky se mi nikdo nevyrovnal v běhání koleček. To je totiž mrzutý pes, který si nechce hrát. Jak ho vyprovokovat? Běháte kolem něj kolečka a on se někdy připojí. Velmi jsem toto běhání zdokonaloval a jednou jsem se tak uhnal, že se mnou páníčci šli na veterinu. Potom přišla změna.

Hurá!

8. září 2010 v 20:12 | Bruno |  Moje smečka
Konečně sem můžu po dlouhé době něco napsat. Malou paničku zřejmě velmi baví, když může měnit hesla. Jenomže si je potom nepamatuje a tak jsem se sem nemohl dostat.
Spousta lidí neví, že všechna štěňátka čurají tak, že si přidřepnou. Když mi bylo asi sedm měsíců, řekl jsem si, že už jsem velký kluk, a poprvé zvedl nožičku. Začalo mě to bavit a brzy jsem značkoval všude, kde se dalo a kde mi to páníčci dovolili. Když jsem se vrátil s některým členem smečky z venčení, můj doprovod hned hlásil, kde jsem značkoval a kde jen přidřepl. Měli z toho veliké haló.
Dnes je to skoro čtyři roky, co nožičku zvedám, a páníčci to považují za jaksi samozřejmé. Svět se mění.
Byly mi tehdy dva roky

Kam dál