Nakonec se většina páníčků naučí poslouchat svého psa.

Velbloud

25. února 2010 v 19:57 | Bruno |  Moje smečka
Do své smečky počítám i mého velblouda, i když prý není živý. To mi ale nevadí.
Když jsem poprvé spatřil svou novou rodinu, byl jsem strašně maličký. Tehdy se mi nepovedlo ani vyskočit na sedačku (a v tom jsem dnes profík!). Konečně spatřím kamaráda, který byl skoro stejně velký jako já. Byl hnědý a měl dva hrby. Do té doby patřil malé paničce, která ho dostala na Vánoce. Opravdu krasavec. Dvě velká kulatá korálková očička, malé uši a plný plyše. Tak jsem si ho vzal do parády.

Dnes už velbloud nemá velká korálková očička, ani uši, ani není plný plyše. Jako puberťák jsem ho pravidelně rozkousával a panička pravidelně zašívala. Jaké bylo moje nadšení, když se provalilo, že když se pořádně zakousnu, objevím vnitřek velblouda - plyš. Páni, jak já jsem si s ním vyhrál! Plyš byl roznesený po bytě jako čerstvě napadaný sníh, část se přesunula do mého žaludku. Taky je fajn vzít velblouda za chlupy a třást s ním. Teď už chudák notně pelichá.
Když se unavím, velbloudíka si položím na zem a stočím se vedle něj. Je to takový kámoš na rvačky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fifin Fifin | 26. února 2010 v 19:25 | Reagovat

Chudáček velbloud!
To já jsem k lidským plyšákům šetrný. Jen mají divně slepené chlupy a smrdí. Jinak docela v pohodě. Za to moje hračky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama