Nakonec se většina páníčků naučí poslouchat svého psa.

Červen 2010

Já a kočky

25. června 2010 v 8:56 | pejsek Bruno |  Já Bruno
Když jsem byl docela maličký, mnoha lidem jsem svým vzhledem připomínal kočičku. Volali na mě: Čičiči! Čičiči! A páníčci museli vysvětlovat, že nejsem žádná kočička, ale pořádný pes. V parku na mne dokonce vystartoval jeden erdelteriér. Jeho majitelka se omluvila a vysvětlila, že si ten pes myslel, že jsem kočička.
Potom se mnou páníčci jeli na nějakou návštěvu a hádejte, co jsem objevil v křoví! Koťátko. Samozřejmě mne ohromně zajímalo a chtěl jsem si s ním hrát. Kotě bylo zpočátku nedůvěřivé, ale za chvíli jsme si hráli a honili se. Do mé paměti se kočky zapsaly jako velmi zajímaví tvorové.
Když jsme přijeli na stejné místo o hodně později, z koťátka vyrostl obrovský kocour. Ten už si na mne nevzpomínal a když jsem chtěl ochutnat z jeho misky, postavil se na zadní nohy a předníma mě profackoval. A to doslova. Kníkal jsem a běžel se schovat k páníčkům.
Od té doby si na kočky dávám bacha. Koťata ještě ujdou, ale starším je radno se z dálky vyhnout a už vůbec nestrkat čenich do jejich misek.