Nakonec se většina páníčků naučí poslouchat svého psa.

Listopad 2010

Bílé mokro

27. listopadu 2010 v 12:53 | Bruno |  deníček
Dnes ráno byla malá panička ve skvělé náladě. Prý proto, že sněží. Já teda na sněhu nic tak úžasného nevidím. Chytá se mi do pacek a jsem celý urousaný. Panička mne ale dnes vzala ven rychleji než jindy, takže to má i malou výhodu. A ve sněhu byly stopy spousty psů, tak jsem je musel prozkoumat. Doma se páníčci divili, že jsem mokrý a špinavý a rovnou mě okoupali. Nijak mě to nepotěšilo. Co je ale největší zrada - vzali kůži ze slaniny a pověsili ji za okno! Nechápu, proč mi dávají jídlo tak vysoko, že na ně nedosáhnu. Snažil jsem se jim to naznačit tak, že jsem seděl před oknem a toužebně se na ně díval. Malá panička se mi snažila namluvit, že je to pro sýkorky. Když neuspěla, vytáhla z krabice mou oblíbenou tyčinku. Rázem jsem na studenou kůži venku zapomněl a věnoval se tyčince. Právě jsem se natáhl na koberec, s tyčinkou bezpečně ukrytou v bříšku. I pes musí relaxovat.
na sedačce

Jak jsem byl nemocný

21. listopadu 2010 v 11:17 | Bruno |  Já Bruno
Jednoho dne jsem zvracel. To by nebylo až tak vyjímečné, občas se mi to stává, ale já toho rána zvracel šestkrát. To páníčkům připadalo velice podivné. Ještě zvláštnější bylo, že jsem si lehl na křeslo a neměl o nic zájem. Jíst jsem nechtěl, pít taky ne. Ani na procházku jsem se nehrnul a venku nechodil. Tak to šlo celý den. Páníčci mi vnucovali vodu a granulky. Pořád mě vynášeli ven, abych chodil a vyčural se. Já si vždycky ale jen lehnul do trávy. Nemohli se mnou jít ke zvěrolékaři, protože byl víkend. Asi za dva nebo za tři dny jsem se zmátořil. Páníčci mysleli, že jsem se přežral křupek, které mi dali, a podráždil jsem si žlučník. Nebylo to tak.